Tak jsem se rozhodnul napsat o něčem, co je nejspíš takovým "veřejným tabu". Běhám ultra závody a ultra je spojeno s velkou bolestí a k tomu se váže řešení v podobě růžového pomocníka, který bolest "přemůže". Je poměrně běžné vidět lidi brát tuhle pomoct jako normální. Jelikož mám s tímto stylem závodění i jednu osobní zkušenost, nemohu se nepodělit. Vlastně se to váže k mému prvnímu ultra (nad 42km) vůbec.
Všechno začalo hecnutím mého souseda Hobita, že letos jde zkusit plné Prčice, přesněji "Pochod Praha-Prčice na 75km". Řekl jsem si, že jestli to dá on, tak já musím taky. Sportuju přece víc než on! Jako správný sebejistý frajer jsem se ujistil několika "tréninky" na cca 15km, že chůze mě nedělá problém :) a dál si v klidu jezdil na kole s tím, že sport jako sport a nějak to dám. Přece jde hlavně o vytrvalost.
Jednoho květnového dne roku 2008 nastal den "D". V pět ráno jsme si vyzdnuli mapu na Hájích a vyrazili směr Prčice. Až do cca 42km to byla poměrně pohoda, ale pak jsem zjistil, že Hobitovi přestávám stíhat a občas se musím trochu kousnout, abych se udržel v "háku". Najednou mě začalo všechno bolet. Kolena, záda, plosky nohou a na palcích jsem cítil zárodky puchýřů. Na nějakém zhruba 55km jsem sledoval jak se mě pohupující baťůžek vzdaluje a já prostě nejsem schopen ho docvaknout. Musel jsem se smířit s faktem, že jízda na kole není chůze a Hobit má prostě navrch. Ploužil jsem se dál a doufal, že to přejde. Postupně jsem přešel do jakéhosi tranzu, ve kterém mě tělo postupně přestávalo poslouchat a já jsem nebyl schopen jej plnohodnotně ovládat. V ten moment jsem si uvědomil, že mám sebou růžového pomocníka, který by měl být schopen s bolestí, která se přestala dát snášet, pomoct. Zobnul jsem si první Bufein. A světe div se, po pár minutách jsem byl jak rybička. Pravda nevydrželo to navěky a bylo potřeba to za chvilku opakovat, ale metoda fungovala docela spolehlivě. Nakonec jsem byl schopen i běžet a těsně před Prčicema Hobita dohnat. Do cíle jsme došli spolu.
Pak ovšem nastalo vystřízlivění. Ihned po tom, co přestala působit analgetika, jsem začal zjišťovat, co všechno jsem po..... . Obě nohy jsem měl samej puchýř. Občas i v několika vrstvách :). Nebyl jsem schopný chůze bez pomoci chodítka. Obě kyčle a kolena bolela v jakékoli poloze. Výsledkem bylo, že jsem cca tři dny nebyl schopen chůze vůbec a dostával se z toho další týden. Poslední upomínka v podobě několika slezlých nehtů se zacelila po cca půl roce.
Hodně jsem přemýšlel o sobě a jestli mám v halvě všech pět pohromadě. Samozřejmě nemám a sportovat pod analgetikama je úplná blbost. Nakonec jsem došel k závěru, že bolest je jediná možnost, jak s náma tělo dokáže mluvit a umlčení bolesti analgetikem sice vyřeší momentální problém, ale současně nám umožní jít "za hranu", kam bychom se bez analgetika nikdy neodvážili, protože bolest by nás včas zastavila. Vlastně jsem poznal řeč těla, která mě hrozně bavila. Začal jsem tělo poslouchat a přestal ho oblbovat prášky. A to nejen při sportu, ale i při marodění. Prostě jsem začal s tělem mluvit a když si formou bolesti nebo nemoci o něco řekne, velmi pozorně poslouchám a snažím se příště neopakovat to, co vedlo k tomu, že mě tělo formou bolesti upozornilo - bacha, tudy cesta nevede. Nakonec to vedlo k tomu, že jsem zbalil většinu prášků a to i různých výživových doplňků na klouby atd. a všechno pěkně odnesl zpátky, kde jsem k tomu přišel, tedy do lékárny. Paní lékarnice se trochu divila, ale na tomhle místě jsem nechtěl vysvětlovat svůj motiv.
Také bych řekl, že ta dost útrapná zkušenost odstartovala úplnou změnu v mém smýšlení ke sportu, jídlu a především k lékům a lékařům. Myslím, že člověk by se měl nejvíc spolehnout sám na sebe a v případě bolesti nebo nemoci se především podívat zpátky, zdali nemoc nebo konkrétní bolístka není jen způsob těla, jak dát najevo, že něco dělám špatně. Protože pokud něco dělám špatně a upozornění těla utlumím práškem, co mohu očekávat? Vyřešení problému nebo zhoršení stavu? Momentálně si určitě pomůžu, ale dlouhodobě si určitě uškodím.
Když už jsem vystoupil z vleku reklam na přípravky pro úlevu při chřipce a nachlazení. Najednou jsem zjistil, pod jak strašně masivní reklamou, která je doslova všudypřítomná, my všichni jsme. Například, jak složité bylo doma vysvětlit, že Marťánci vůbec nejsou určeni k tomu, aby děti ochránili, ale k tomu, aby pěkně od mala děti byli zvyklé "něco" zobat a vnímali to jako normální věc. Je snad normální se nechat na vše očkovat, každý den brát chemické vitamíny a různé jiné přípravky na klubní výživu atd.? A šel jsem ještě dál a začal se více zajímat o to, co jím a z čeho tělo má brát energii. Dneska už jsem schopen ignorovat 90% regálů ve všech obchodech s jídlem, protože to jídlo nejen, že není pro tělo prospěšné, ono je přímo škodlivé. Především je neuvěřitelné v čem všem je rafinovaný cukr a bílá pšeničná mouka, což jsou dvě hlavní věci, které se snažím ze svého jídelníčku vynechat vždy, když to jen trochu jde. Nejsem žádný extrémista a nemyslím si, že člověka hned zahubí snědení jednoho rohlíku, ale jíst dva každé ráno ke snídani, už prostě zdravé není. Stejně jako do každého čaje nebo kafe dávat hned několik lžiček cukru.
Také by bylo dobré se zamyslet, kdo má ze současného stavu nevětší profit. Myslím, že jíst nezdravé potraviny a pak se léčit tabletkama je dobré ledatak pro farma firmy a potravinové řetězce. Úplně nejlepší je prodávat jídlo na kterém člověk získá závislost a nezasytí, protože díky tomu se rychle vrátím zpátky a projdu znova skrz pokladnu. A až mě z toho nebude dobře, tak si dojdu vedle do lékárny pro prášky, aby mě bylo líp a mohl jsem opět zpátky do sámošky. Tohle se jim libí. Na tohle je potřeba vyrábět sofistikované reklamy, které nás zblbnou.
A obrana proti tomu je tak jednoduchá. Stačí jíst normální věci, jako je sezóní ovoce a zelenina, já nevynechávám ani maso a vajčka. Důležitý je ovšem pohyb, čím více tím lépe. Chůze, běh, kolo, každému co ho baví nebo i více věcí souběžně, ale hlavně, ať je toho pohybu co nejvíc. Já jsem se postupným tréninkem dostal do stavu, kdy jsem schopen bez pomoci výživových doplňků a tabletek, uběhnout víc jak sto kilometrů nebo absolovovat závody i na víc než 24hodin. Není to žádná věda, jen to chce mít věci správně srovnané v hlavě a nebát se jít trochu proti proudu.
To nejdůležitější bych rád zdůraznil na závěr. Pokud mě někde bolí, tělo se se mnou potřebuje bavit a pokud ho umlčím práškama, místo abych pozorně naslouchal, tak se nemohu divit, že mě pak vypoví službu. A teď se vůbec nebavím o bolesti z ultra závodů, ale o běžném životě a běžných nemocech. Pokud omarodím a mám běžnou teplotu a nechutenctví k jídlu. Tělo říká, lehni, vypoť se a nezatěžuj mě jídlem. Za den nebo dva hlady nikdo neumřel a teplota? No tělo asi svůj důvod má, že ji vytváří ;). Nespoléhejte se na doktory hned, ale jen tehdy, kdy je to opravdu nezbytné. Léčit akutní infarkt nebo zlomeninu bylinkovým čajem nejde a zde má současná medicína skvělé místo k uplatnění.
Všechno začalo hecnutím mého souseda Hobita, že letos jde zkusit plné Prčice, přesněji "Pochod Praha-Prčice na 75km". Řekl jsem si, že jestli to dá on, tak já musím taky. Sportuju přece víc než on! Jako správný sebejistý frajer jsem se ujistil několika "tréninky" na cca 15km, že chůze mě nedělá problém :) a dál si v klidu jezdil na kole s tím, že sport jako sport a nějak to dám. Přece jde hlavně o vytrvalost.
Jednoho květnového dne roku 2008 nastal den "D". V pět ráno jsme si vyzdnuli mapu na Hájích a vyrazili směr Prčice. Až do cca 42km to byla poměrně pohoda, ale pak jsem zjistil, že Hobitovi přestávám stíhat a občas se musím trochu kousnout, abych se udržel v "háku". Najednou mě začalo všechno bolet. Kolena, záda, plosky nohou a na palcích jsem cítil zárodky puchýřů. Na nějakém zhruba 55km jsem sledoval jak se mě pohupující baťůžek vzdaluje a já prostě nejsem schopen ho docvaknout. Musel jsem se smířit s faktem, že jízda na kole není chůze a Hobit má prostě navrch. Ploužil jsem se dál a doufal, že to přejde. Postupně jsem přešel do jakéhosi tranzu, ve kterém mě tělo postupně přestávalo poslouchat a já jsem nebyl schopen jej plnohodnotně ovládat. V ten moment jsem si uvědomil, že mám sebou růžového pomocníka, který by měl být schopen s bolestí, která se přestala dát snášet, pomoct. Zobnul jsem si první Bufein. A světe div se, po pár minutách jsem byl jak rybička. Pravda nevydrželo to navěky a bylo potřeba to za chvilku opakovat, ale metoda fungovala docela spolehlivě. Nakonec jsem byl schopen i běžet a těsně před Prčicema Hobita dohnat. Do cíle jsme došli spolu.
Pak ovšem nastalo vystřízlivění. Ihned po tom, co přestala působit analgetika, jsem začal zjišťovat, co všechno jsem po..... . Obě nohy jsem měl samej puchýř. Občas i v několika vrstvách :). Nebyl jsem schopný chůze bez pomoci chodítka. Obě kyčle a kolena bolela v jakékoli poloze. Výsledkem bylo, že jsem cca tři dny nebyl schopen chůze vůbec a dostával se z toho další týden. Poslední upomínka v podobě několika slezlých nehtů se zacelila po cca půl roce.
Hodně jsem přemýšlel o sobě a jestli mám v halvě všech pět pohromadě. Samozřejmě nemám a sportovat pod analgetikama je úplná blbost. Nakonec jsem došel k závěru, že bolest je jediná možnost, jak s náma tělo dokáže mluvit a umlčení bolesti analgetikem sice vyřeší momentální problém, ale současně nám umožní jít "za hranu", kam bychom se bez analgetika nikdy neodvážili, protože bolest by nás včas zastavila. Vlastně jsem poznal řeč těla, která mě hrozně bavila. Začal jsem tělo poslouchat a přestal ho oblbovat prášky. A to nejen při sportu, ale i při marodění. Prostě jsem začal s tělem mluvit a když si formou bolesti nebo nemoci o něco řekne, velmi pozorně poslouchám a snažím se příště neopakovat to, co vedlo k tomu, že mě tělo formou bolesti upozornilo - bacha, tudy cesta nevede. Nakonec to vedlo k tomu, že jsem zbalil většinu prášků a to i různých výživových doplňků na klouby atd. a všechno pěkně odnesl zpátky, kde jsem k tomu přišel, tedy do lékárny. Paní lékarnice se trochu divila, ale na tomhle místě jsem nechtěl vysvětlovat svůj motiv.
Také bych řekl, že ta dost útrapná zkušenost odstartovala úplnou změnu v mém smýšlení ke sportu, jídlu a především k lékům a lékařům. Myslím, že člověk by se měl nejvíc spolehnout sám na sebe a v případě bolesti nebo nemoci se především podívat zpátky, zdali nemoc nebo konkrétní bolístka není jen způsob těla, jak dát najevo, že něco dělám špatně. Protože pokud něco dělám špatně a upozornění těla utlumím práškem, co mohu očekávat? Vyřešení problému nebo zhoršení stavu? Momentálně si určitě pomůžu, ale dlouhodobě si určitě uškodím.
Když už jsem vystoupil z vleku reklam na přípravky pro úlevu při chřipce a nachlazení. Najednou jsem zjistil, pod jak strašně masivní reklamou, která je doslova všudypřítomná, my všichni jsme. Například, jak složité bylo doma vysvětlit, že Marťánci vůbec nejsou určeni k tomu, aby děti ochránili, ale k tomu, aby pěkně od mala děti byli zvyklé "něco" zobat a vnímali to jako normální věc. Je snad normální se nechat na vše očkovat, každý den brát chemické vitamíny a různé jiné přípravky na klubní výživu atd.? A šel jsem ještě dál a začal se více zajímat o to, co jím a z čeho tělo má brát energii. Dneska už jsem schopen ignorovat 90% regálů ve všech obchodech s jídlem, protože to jídlo nejen, že není pro tělo prospěšné, ono je přímo škodlivé. Především je neuvěřitelné v čem všem je rafinovaný cukr a bílá pšeničná mouka, což jsou dvě hlavní věci, které se snažím ze svého jídelníčku vynechat vždy, když to jen trochu jde. Nejsem žádný extrémista a nemyslím si, že člověka hned zahubí snědení jednoho rohlíku, ale jíst dva každé ráno ke snídani, už prostě zdravé není. Stejně jako do každého čaje nebo kafe dávat hned několik lžiček cukru.
Také by bylo dobré se zamyslet, kdo má ze současného stavu nevětší profit. Myslím, že jíst nezdravé potraviny a pak se léčit tabletkama je dobré ledatak pro farma firmy a potravinové řetězce. Úplně nejlepší je prodávat jídlo na kterém člověk získá závislost a nezasytí, protože díky tomu se rychle vrátím zpátky a projdu znova skrz pokladnu. A až mě z toho nebude dobře, tak si dojdu vedle do lékárny pro prášky, aby mě bylo líp a mohl jsem opět zpátky do sámošky. Tohle se jim libí. Na tohle je potřeba vyrábět sofistikované reklamy, které nás zblbnou.
A obrana proti tomu je tak jednoduchá. Stačí jíst normální věci, jako je sezóní ovoce a zelenina, já nevynechávám ani maso a vajčka. Důležitý je ovšem pohyb, čím více tím lépe. Chůze, běh, kolo, každému co ho baví nebo i více věcí souběžně, ale hlavně, ať je toho pohybu co nejvíc. Já jsem se postupným tréninkem dostal do stavu, kdy jsem schopen bez pomoci výživových doplňků a tabletek, uběhnout víc jak sto kilometrů nebo absolovovat závody i na víc než 24hodin. Není to žádná věda, jen to chce mít věci správně srovnané v hlavě a nebát se jít trochu proti proudu.
To nejdůležitější bych rád zdůraznil na závěr. Pokud mě někde bolí, tělo se se mnou potřebuje bavit a pokud ho umlčím práškama, místo abych pozorně naslouchal, tak se nemohu divit, že mě pak vypoví službu. A teď se vůbec nebavím o bolesti z ultra závodů, ale o běžném životě a běžných nemocech. Pokud omarodím a mám běžnou teplotu a nechutenctví k jídlu. Tělo říká, lehni, vypoť se a nezatěžuj mě jídlem. Za den nebo dva hlady nikdo neumřel a teplota? No tělo asi svůj důvod má, že ji vytváří ;). Nespoléhejte se na doktory hned, ale jen tehdy, kdy je to opravdu nezbytné. Léčit akutní infarkt nebo zlomeninu bylinkovým čajem nejde a zde má současná medicína skvělé místo k uplatnění.