Extrémní závod LH24. je závod o to, kdo vícekrát vyběhne na Lysou horu od sobotního poledne do nedělního poledne. O této akci jsem se dozvěděl loni v září od Zdeňky (moje parťačka z B7), která běžela závod už loni. Hned jsem věděl, že tohle mě nemůže minout. Mám rád rád závody s velkým převýšením a stížené podmínky mě obvykle baví, takže nebylo co řešit a pro jistotu jsem se registroval hned v listopadu. Jako přípravu jsem si dal Olafovu Pražskou stovku :).
Jako už obvykle jsem poslední týden nijak moc netrénoval a věnoval se jen přípravě hlavy a výbavení. Předpověď byla dost nejistá. Od ledu a mrazu, až po husté sněžení. Organizátoři společně s Horskou službou rozhodli jen den před závodem o povinné výbavě řetízkových nesmeků, takové lehčí mačky. Naštěstí jsem si je pořídil už o pár dnů dříve a nemusel to hrotit cestou na akci, jako spousta ostatních.
Jako už skoro tradičně jsem v pátek místo volna a přípravy byl v práci a nakonec přijel tak pozdě, že už nemělo cenu vyrážet večer. Padlo tedy rozhodnutí o tom, že se půjde brzo spát a vyrazíme brzo ráno rovnou na start. Ve čtyři ráno jsem vyzvedl Petra, který se chtěl jet podívat na závody a byl jsem s ním domluvený, že mě bude dělat podporu na občerstvovačce. Tenhle luxus jsem si dovolil pořádně poprvé a hned musím říct, že to bylo to nejlepší co jsem mohl udělat.
Po příjezdu na start jsme zbalili tašky a vyrazili směr hotel Sepetná, kde byla noclehárna, občerstvovačka a cíl závodu. Zdenka už nám tam držela luxusní místo u zásuvek a topení :). Dvě hodiny utekli jako voda a najednou bylo 15minut do startu a já byl furt na hotelu. Uprkem jsem to vzal do centra Ostravice a na start přiběhnul úplně přesně. Vlastně bez zastavení jsem rovnou vběhnul do prvního kola závodu. Nějak jsem se prodíral davem a postupně míjel pár známých tváří. Chtěl jsem se dostat co nejvíc dopředu, abych, až se odbočí ze silnice do terénu, byl v nějakém rychlejším vláčku závodníků a nezaseknul se hned zkraje. Myslím, že se to celkem povedlo, ale tempo mě přišlo přímo vražedný a tepovka kolem 180 nevěstila dlouhou výdrž, ale jednou je to závod, tak jedem. Po úvodním stoupáku se cesta přece jen trochu narovnala. Bylo to přesně v místě, kde se trasa křížila. O ještě kousek dál přišel traverz, který už byl dokonce běhací a před závěrečným stoupáním na vrchol navodil to správně tempo, které se vysloveně hodilo do závěrečné sjezdovky. Pak seběhnout zpět k hotelu a po občerstvení zpátky na trať. A teď už jen naformátovat hlavu na profil kolečka a vydržet co nejstabilnější tempo do nedělního oběda.
Až do čtvrtého okruhu jsem dokázal držet celkem stabilní tempo, tzn. hodina a čtvrt výstup a třičtvtě hodina sestup. Ovšem ve čtvrtém okruhu jsem se špatně (málo) najedl a bylo zle. Přišla krize z hladu a v kombinaci s únavou z toho byla situace skoro na ručník do ringu. Po pátém kole jsem se usadil v hospodě a hodinu a půl poctivě regeneroval. Postupně jsem do sebe nasoukal těstoviny, guláš, salát, buchty a hektolitry čaje a vody. Po hodině a půl jsem se rozhodnul zkusit ještě jeden okruh. A světe div se, ono to šlo a dokonce to z kopce letělo líp než na začátku!!! V každém okruhu jsem byl schopen zrychlovat výstup a udržovat stabilní tempo seběhu. Před posledním okruhem jsem si dopřál delší pauzu a můj poslední (osmý) okruh jsem si doslova užil. Sumasumárum vzato jsem uběhnul o tři okruhy víc než bylo vysněné minimum. Poprvé jsem si zkusil pořádně pustit seběhy a konečně přeformátoval hlavu do módu, jde to.
..... píšu to postupně a snad to někdy dopíšu :)
Jako už obvykle jsem poslední týden nijak moc netrénoval a věnoval se jen přípravě hlavy a výbavení. Předpověď byla dost nejistá. Od ledu a mrazu, až po husté sněžení. Organizátoři společně s Horskou službou rozhodli jen den před závodem o povinné výbavě řetízkových nesmeků, takové lehčí mačky. Naštěstí jsem si je pořídil už o pár dnů dříve a nemusel to hrotit cestou na akci, jako spousta ostatních.
Jako už skoro tradičně jsem v pátek místo volna a přípravy byl v práci a nakonec přijel tak pozdě, že už nemělo cenu vyrážet večer. Padlo tedy rozhodnutí o tom, že se půjde brzo spát a vyrazíme brzo ráno rovnou na start. Ve čtyři ráno jsem vyzvedl Petra, který se chtěl jet podívat na závody a byl jsem s ním domluvený, že mě bude dělat podporu na občerstvovačce. Tenhle luxus jsem si dovolil pořádně poprvé a hned musím říct, že to bylo to nejlepší co jsem mohl udělat.
Po příjezdu na start jsme zbalili tašky a vyrazili směr hotel Sepetná, kde byla noclehárna, občerstvovačka a cíl závodu. Zdenka už nám tam držela luxusní místo u zásuvek a topení :). Dvě hodiny utekli jako voda a najednou bylo 15minut do startu a já byl furt na hotelu. Uprkem jsem to vzal do centra Ostravice a na start přiběhnul úplně přesně. Vlastně bez zastavení jsem rovnou vběhnul do prvního kola závodu. Nějak jsem se prodíral davem a postupně míjel pár známých tváří. Chtěl jsem se dostat co nejvíc dopředu, abych, až se odbočí ze silnice do terénu, byl v nějakém rychlejším vláčku závodníků a nezaseknul se hned zkraje. Myslím, že se to celkem povedlo, ale tempo mě přišlo přímo vražedný a tepovka kolem 180 nevěstila dlouhou výdrž, ale jednou je to závod, tak jedem. Po úvodním stoupáku se cesta přece jen trochu narovnala. Bylo to přesně v místě, kde se trasa křížila. O ještě kousek dál přišel traverz, který už byl dokonce běhací a před závěrečným stoupáním na vrchol navodil to správně tempo, které se vysloveně hodilo do závěrečné sjezdovky. Pak seběhnout zpět k hotelu a po občerstvení zpátky na trať. A teď už jen naformátovat hlavu na profil kolečka a vydržet co nejstabilnější tempo do nedělního oběda.
Až do čtvrtého okruhu jsem dokázal držet celkem stabilní tempo, tzn. hodina a čtvrt výstup a třičtvtě hodina sestup. Ovšem ve čtvrtém okruhu jsem se špatně (málo) najedl a bylo zle. Přišla krize z hladu a v kombinaci s únavou z toho byla situace skoro na ručník do ringu. Po pátém kole jsem se usadil v hospodě a hodinu a půl poctivě regeneroval. Postupně jsem do sebe nasoukal těstoviny, guláš, salát, buchty a hektolitry čaje a vody. Po hodině a půl jsem se rozhodnul zkusit ještě jeden okruh. A světe div se, ono to šlo a dokonce to z kopce letělo líp než na začátku!!! V každém okruhu jsem byl schopen zrychlovat výstup a udržovat stabilní tempo seběhu. Před posledním okruhem jsem si dopřál delší pauzu a můj poslední (osmý) okruh jsem si doslova užil. Sumasumárum vzato jsem uběhnul o tři okruhy víc než bylo vysněné minimum. Poprvé jsem si zkusil pořádně pustit seběhy a konečně přeformátoval hlavu do módu, jde to.
..... píšu to postupně a snad to někdy dopíšu :)