Pražská stovka 2014
(5-7.12 – 139,5km, 38,5hod)
Po „neúspěšném“ nalezení hranice mých možností na Krakonošově stovce a Beskydské sedmičce, jsem se rozhodnul nedat na varování zkušenějších a přihlásil se na tuhle „Olafovinu“. Závod má hodně zajímavou pověst, stačí si přečíst reporty z posledních ročníků. Přestože se jmenuje stovka, můžete si být jisti, že to bude o dost víc a úplně určitě víc, než kolik je v propozicích. Letos se původně avizovaných 125km postupně zvýšilo na 131km a díky přehlédnuté kontrole jsem si udělal závod na 139,5km!
Poslední měsíc přípravy se moc nepovedl a formu jsem piloval důsledným odpočinkem s odkašláváním a rýmičkou. Takže řádně odpočatý frajer, si po B7, už nepotřeboval vzít volno v pátek před závodem. Byla to první a né poslední chyba. Odjíždět na takhle náročný závod s hlavou plnou práce a toho, co jsem nestihnul, nebylo vůbec ideální.
Na registraci jsem odjížděl na poslední chvilku a tím si aspoň ušetřil čekání na odjezd. Bylo příjemný potkat Zdeňku s Jirkou, které znám od B7, kde byla Zdeňka mojí parťačkou v mixu. Ostatně jsme se dopředu domluvili, že zkusíme jít spolu. Jelo se vlakem k Dobříši do Staré Huti. Po vystoupení z vlaku Olaf na nic nečekal a ihned odstartoval. Prvních dvacet kilometrů bylo hodně běhacích a cesta pěkně ubíhala. Pár prvních fix-kontrol a následovala první čipová s občerstvením Cholín (19km). Velkým překvapením bylo, jak se Zdeňka s Jirkou ládovali šunkou ☺. Na B7 byl docela pěkný problém dostat do Zdeňky aspoň vývar, protože zarputile trvala na bezmasé stravě. Pro mě byla pauza důležitá, protože jsem se mohl v klidu převléknout do lehčího oblečení. Teplo bylo o trochu větší, než jsem očekával. Poprvé jsem taky cítil, že goráčová bota je sice dobrá proti vlhkosti, ale bohužel na ní moje noha není zvyklá. Cítil jsem, jak vlhne vlastním potem a poprvé jsem zatoužil po svých obyčejných XAčkách.
Cesta na Živohošť byla opepřená tím, že na kontrole číslo 11 jsem očekával teprve 10ku. Sakra, přehlédnutá kontrola byla dost velká nepříjemnost. Nejprve jsem si řekl, kašlu na to, ale pak mě to přišlo líto a tak jsem se rozhodnul vydat proti proudu lidí, stokrát vysvětloval, že vím, co dělám a nakonec otočil jednoho stejně postiženého, který mě zarputile tvrdil, že desítka ještě nebyla. Nechtěl věřit, že ten prudký svah co právě sjížděl po zadku dolů, bude muset zase vyškrábat zpátky ☺! Takže dobrý den, máme o cca 4km víc než ostatní a jdeme dál. Nepříjemné hodinové sdržení ☹.
Na Živárně (42km) v kempu bylo opravdu pěkně. Dobré jídlo, velmi, velmi příjemná obsluha a teplo, byl nejlepší životabudič. Předem jsem byl domluvený s mojí ženou Evčou, že mě přijede podpořit na trať a nyní si jí objednal do Měřína na (62km). Tam jsme dorazili s posledním světlem a já se definitvně rozloučil s plánem na dokončení v intervalu 24-30hodin. Dosavadní tempo, pár km navíc a puchýře z goráčovek dávali tušit, že tentokrát to na pohodu nebude. Bylo jasné, že zbylých 80km bude hodně slušný HC a to jsem netušil, co nás čeká vzápětí. Ovšem podpora Evči, nové suché botky, možnost odhození promáčených věcí byla ta pravá vzpruha. Kaňkou Evčinýho servisu bylo z boku nabourané auto od srážky se srnkou ☹, kterou trefila jen dva kilometry před Měřínem.
S pátou hodinou jsme odcházeli směr Třebenice. Až na 78km naprostá pohodička. Poslední dva km před další kontrolou už jsem skoro cítil teplo hospody. Chyba lávky, jílovej svah znamenal, že tyto dva km jsme šli hodinu a půl a do hospody došli ve tři čtvrtě na deset večer. Zdeňka hlásila slezlý nehet, bolest v zádech a po minutě usnula. Zatímco spala jsme se dozvěděli, že další občerstvovačky už otevřené nebudou a zbývajících padesát bude víceméně bez podpory. S Jirkou jsme se domluvili, že tohle bude pro něj a Zdeňku konečná. Zavolal jsem Evče, aby si pro ně přijela a už sám, jsem vyrazil do druhé noci.
Po jedenácti kilometrech jsem nečekaně narazil na nastartované auto a v něm Egon, který čekal i na ty pomalejší. Vývar přišel docela v pravý čas, už jsem trochu motal nohama. Za chvilku už jsem pokračoval stoupákem a nabral směr do Pikovic, ale přesně v okamžiku, kdy jsem se podíval na hodinky, jsem si uvědomil, že jsem se od poslední občerstvovačky nadotknul pití. Kombinace nevyspání z druhé noci, dehydratace a únavy znamenala brutální krizi. Dvě hodiny jsem o sobě skoro nevěděl a šel jak naprogramavaný robot po Olafošipkách. Halucinace střídal mikrospánek a takhle to šlo dokola. Asi nejzábavnější byla ta, kde jsem zjistil, že ten hlouček bavících se lidí, co neodpovídají na pozdrav jsou zaparkovaná auta☺. V Pikovicích jsem to nevydržel a na chvilku se natáhnul na lavičce před hospodou. Stačilo, ale dvacet minut a zima mě vyhnala na další cestu. Nicméně i to stačilo, aby krize odezněla a skrz Olešnou jsem si mašíroval na Lávku, kde měla být čipová kontrola.
Už za denního světla nedělního rána jsem došel na kontrolu v kempu, kde byl čaj, sýr, chleba a mohl jsem si na chvilku sednout. Byl to luxus, že jsem štěstím málem brečel ☺. Chvilku po mě přišel Martin s Luccou, ale moc neotáleli a odešli o pár minut dříve, než já. Ovšem při stoupání na první kopec jsem je našel na lavičce a od té chvíle se jich držel co to šlo. Nakonec se rychlost sladila a v pohodovém tempu a vyprávění ultra historek, jsme spolu došli, až do cíle. Tam na nás čekal Olaf s diplomem :). Kombinace pití, teplé sprchy a dobrého pocitu z dokončení, byla nejlepší medicínou na únavu ☺.
P100 byla pro mě zatím nejdelší a nejkrásnější z ultra, co jsem zažil. Už teď se těším, co za špeky připraví Olaf na příští ročník ☺. Letošních 38hodin a 27minut budiž zkušeností, jak dlouho to chodit nechci. Pravdou je, že oproti plánu jsem vlastně těch osm a půl hodiny prozevloval na občerstvovačkách a vracením na kontrolu☺. Olafe, díky za krásnou trať, bezva značení, super zážitky a za rok čau. Zatím jdu trénovat na LH24 atd. :)
Záznam ze Suunto Ambit2 R:
http://www.movescount.com/moves/move47141751
Seznam zastávek:
20min - Cholín
10min – tajná před Hlubokou
60min – kontrola č.10 vracečka
90min – Živohošť
150min - Měřín
90min - Třebenice
10min – Štěchovice Egon
20min – Pikovice - spaní
45min - Kemp
Oboje botky po dokončení:
(5-7.12 – 139,5km, 38,5hod)
Po „neúspěšném“ nalezení hranice mých možností na Krakonošově stovce a Beskydské sedmičce, jsem se rozhodnul nedat na varování zkušenějších a přihlásil se na tuhle „Olafovinu“. Závod má hodně zajímavou pověst, stačí si přečíst reporty z posledních ročníků. Přestože se jmenuje stovka, můžete si být jisti, že to bude o dost víc a úplně určitě víc, než kolik je v propozicích. Letos se původně avizovaných 125km postupně zvýšilo na 131km a díky přehlédnuté kontrole jsem si udělal závod na 139,5km!
Poslední měsíc přípravy se moc nepovedl a formu jsem piloval důsledným odpočinkem s odkašláváním a rýmičkou. Takže řádně odpočatý frajer, si po B7, už nepotřeboval vzít volno v pátek před závodem. Byla to první a né poslední chyba. Odjíždět na takhle náročný závod s hlavou plnou práce a toho, co jsem nestihnul, nebylo vůbec ideální.
Na registraci jsem odjížděl na poslední chvilku a tím si aspoň ušetřil čekání na odjezd. Bylo příjemný potkat Zdeňku s Jirkou, které znám od B7, kde byla Zdeňka mojí parťačkou v mixu. Ostatně jsme se dopředu domluvili, že zkusíme jít spolu. Jelo se vlakem k Dobříši do Staré Huti. Po vystoupení z vlaku Olaf na nic nečekal a ihned odstartoval. Prvních dvacet kilometrů bylo hodně běhacích a cesta pěkně ubíhala. Pár prvních fix-kontrol a následovala první čipová s občerstvením Cholín (19km). Velkým překvapením bylo, jak se Zdeňka s Jirkou ládovali šunkou ☺. Na B7 byl docela pěkný problém dostat do Zdeňky aspoň vývar, protože zarputile trvala na bezmasé stravě. Pro mě byla pauza důležitá, protože jsem se mohl v klidu převléknout do lehčího oblečení. Teplo bylo o trochu větší, než jsem očekával. Poprvé jsem taky cítil, že goráčová bota je sice dobrá proti vlhkosti, ale bohužel na ní moje noha není zvyklá. Cítil jsem, jak vlhne vlastním potem a poprvé jsem zatoužil po svých obyčejných XAčkách.
Cesta na Živohošť byla opepřená tím, že na kontrole číslo 11 jsem očekával teprve 10ku. Sakra, přehlédnutá kontrola byla dost velká nepříjemnost. Nejprve jsem si řekl, kašlu na to, ale pak mě to přišlo líto a tak jsem se rozhodnul vydat proti proudu lidí, stokrát vysvětloval, že vím, co dělám a nakonec otočil jednoho stejně postiženého, který mě zarputile tvrdil, že desítka ještě nebyla. Nechtěl věřit, že ten prudký svah co právě sjížděl po zadku dolů, bude muset zase vyškrábat zpátky ☺! Takže dobrý den, máme o cca 4km víc než ostatní a jdeme dál. Nepříjemné hodinové sdržení ☹.
Na Živárně (42km) v kempu bylo opravdu pěkně. Dobré jídlo, velmi, velmi příjemná obsluha a teplo, byl nejlepší životabudič. Předem jsem byl domluvený s mojí ženou Evčou, že mě přijede podpořit na trať a nyní si jí objednal do Měřína na (62km). Tam jsme dorazili s posledním světlem a já se definitvně rozloučil s plánem na dokončení v intervalu 24-30hodin. Dosavadní tempo, pár km navíc a puchýře z goráčovek dávali tušit, že tentokrát to na pohodu nebude. Bylo jasné, že zbylých 80km bude hodně slušný HC a to jsem netušil, co nás čeká vzápětí. Ovšem podpora Evči, nové suché botky, možnost odhození promáčených věcí byla ta pravá vzpruha. Kaňkou Evčinýho servisu bylo z boku nabourané auto od srážky se srnkou ☹, kterou trefila jen dva kilometry před Měřínem.
S pátou hodinou jsme odcházeli směr Třebenice. Až na 78km naprostá pohodička. Poslední dva km před další kontrolou už jsem skoro cítil teplo hospody. Chyba lávky, jílovej svah znamenal, že tyto dva km jsme šli hodinu a půl a do hospody došli ve tři čtvrtě na deset večer. Zdeňka hlásila slezlý nehet, bolest v zádech a po minutě usnula. Zatímco spala jsme se dozvěděli, že další občerstvovačky už otevřené nebudou a zbývajících padesát bude víceméně bez podpory. S Jirkou jsme se domluvili, že tohle bude pro něj a Zdeňku konečná. Zavolal jsem Evče, aby si pro ně přijela a už sám, jsem vyrazil do druhé noci.
Po jedenácti kilometrech jsem nečekaně narazil na nastartované auto a v něm Egon, který čekal i na ty pomalejší. Vývar přišel docela v pravý čas, už jsem trochu motal nohama. Za chvilku už jsem pokračoval stoupákem a nabral směr do Pikovic, ale přesně v okamžiku, kdy jsem se podíval na hodinky, jsem si uvědomil, že jsem se od poslední občerstvovačky nadotknul pití. Kombinace nevyspání z druhé noci, dehydratace a únavy znamenala brutální krizi. Dvě hodiny jsem o sobě skoro nevěděl a šel jak naprogramavaný robot po Olafošipkách. Halucinace střídal mikrospánek a takhle to šlo dokola. Asi nejzábavnější byla ta, kde jsem zjistil, že ten hlouček bavících se lidí, co neodpovídají na pozdrav jsou zaparkovaná auta☺. V Pikovicích jsem to nevydržel a na chvilku se natáhnul na lavičce před hospodou. Stačilo, ale dvacet minut a zima mě vyhnala na další cestu. Nicméně i to stačilo, aby krize odezněla a skrz Olešnou jsem si mašíroval na Lávku, kde měla být čipová kontrola.
Už za denního světla nedělního rána jsem došel na kontrolu v kempu, kde byl čaj, sýr, chleba a mohl jsem si na chvilku sednout. Byl to luxus, že jsem štěstím málem brečel ☺. Chvilku po mě přišel Martin s Luccou, ale moc neotáleli a odešli o pár minut dříve, než já. Ovšem při stoupání na první kopec jsem je našel na lavičce a od té chvíle se jich držel co to šlo. Nakonec se rychlost sladila a v pohodovém tempu a vyprávění ultra historek, jsme spolu došli, až do cíle. Tam na nás čekal Olaf s diplomem :). Kombinace pití, teplé sprchy a dobrého pocitu z dokončení, byla nejlepší medicínou na únavu ☺.
P100 byla pro mě zatím nejdelší a nejkrásnější z ultra, co jsem zažil. Už teď se těším, co za špeky připraví Olaf na příští ročník ☺. Letošních 38hodin a 27minut budiž zkušeností, jak dlouho to chodit nechci. Pravdou je, že oproti plánu jsem vlastně těch osm a půl hodiny prozevloval na občerstvovačkách a vracením na kontrolu☺. Olafe, díky za krásnou trať, bezva značení, super zážitky a za rok čau. Zatím jdu trénovat na LH24 atd. :)
Záznam ze Suunto Ambit2 R:
http://www.movescount.com/moves/move47141751
Seznam zastávek:
20min - Cholín
10min – tajná před Hlubokou
60min – kontrola č.10 vracečka
90min – Živohošť
150min - Měřín
90min - Třebenice
10min – Štěchovice Egon
20min – Pikovice - spaní
45min - Kemp
Oboje botky po dokončení: