A dnes opět klasická akce, ale dnes trochu jinak. Letošní cíl je výš a dál. Je to Krakonošova stovka a Prčice jsou jen přípravou. Po skvěle rozjetém začátku roku jsem bohužel poslední měsíc promarodil s angínou L. Chvilku jsem váhal jestli vůbec vyrazit, ale protože u vytrvalostních akcí se nikdo neptá, co jsi dělal pár týdnů nazpět, ale v několika posledních letech, vyrazil jsem.
1. úsek (Praha-Týnec nad Sázavou 0-30km) - konečně se mě podařilo ráno vyrazit podle plánu a být na startu deset minut před pátou. Jenže jsem jen slyšel, jak se pořadatelé hádají, že to někdo odstartoval o čtvrthodiny dříve. Takže zase nic. Na trasu jsem vyrazil o cca 15minut za špičkou. Co se dá dělat, Prčice nejsou závod, ale dálkový pochod. Jenže po pár rychlých krocích jsem ucítil známou prudkou bolest holení. Po dvou kilometrech jsem chtěl zavolat Petrovi, který mě vezl na start, aby si pro mě přijel do Průhonic, ale nakonec jsem si řekl, že to rozejdu a uvidím v Týnci. Zvolnění tempa holením dost pomohlo a stále bylo tempo dost vysoké, abych předbíhal další lidi. Ovšem až na jednoho. Byl to děda odhadem tak 65let. Černá bunda, žádnej batoh, kdyby neměl zářivě oranžové kecky a nepředbíhal mě při seběhu, asi bych mu nevěnoval žádnou velkou pozornost. Takhle smekám klobouk a omlouvám se za definitvní trhák ve schodech v parku. Pří opouštění Průnického parku jsem konečně dohnal batoh, který jsem měl pár kilometrů neustále na dohled. S týpkem (Liborem) jsem se dal do řeči a šli jsme spolu. Na rozblácenějších místech nebylo vidět žádné stopy a shodli jsme se, že moc lidí před náma nebude, nakonec někdo hlásil, že viděl jen dva lidi. Ty jo, jít na třetím fleku byl dost dobrý pocit, který pomohl udržovat tempo. Jelikož nás cestou do Týnce předešel už jen jedinej pochodník. Došli jsme na první kontrolu na čtvrtém až osmém místě. Na mostě nás totiž doběhnul ještě nějakej Martin s jeho bráchou a od tohoto momentu jsme šli ve čtyřech.
2. úsek (Týnec - Neveklov, 30-42km) - veškerá bolest byla ta tam a stale ve slušném tempu 7,5km/hod jsme pokračovali na 42km ke kontrole v Neveklově. Na tomto úseku jsem si poprvé v životě vyzkoušel na dálkovém pochodu hulky a zkušenost to byla víc než příjemná. Pomoc při chůzi do kopců byla neskutečná (děkuji za každou zvednutou činku v zimě v posilovně) a to odlehčení kolenům při seběhu a stabilitě při únavě mezi šutry, super. Prostě paráda, jen si příště vezmu rukavičky (nejspíš cyklo), aby se mě po pár desítkách kilometrů nezařezával pásek do ruky a nedrolilo madlo ;). V sámošce rychlé doplnění vody a nějakého jídla, vyklepat ponožky a mažem dál. Na kontrole nám hlásili stale krásné cca 20. místo.
3. úsek (Neveklov – Kosova Hora, 42-60km) – tady to trochu začalo dřít a tempo se postupně snižovalo. Naše čtyřka šla sice stále pospolu, ale bráchům to začalo trochu drhnout. Jednomu křuplo v koleni, asi meniskus a druhému tekla krev z nosu (trochu). Na koleno pomohly moje hulky a na krev kapesník. Překvapením bylo, kolik obvyklých stánků v letošním roce nebylo otevřených. To asi nejspíš ta deštivá předpověď. Naštěstí pro nás to bylo až do Kosovy Hory suchou botou a skoro bez bláta. Vlastně takové ideální počasí.
4. úsek (Kostova Hora – Prčice, 60-74km) – a máme tady finale. Kontrola na Kosovce hlásila cca 40 místo a hodně pěkný čas. Smutný pohled byl ovšem na radar. Od Prahy šla fronta jako prase, ale kromě vody se i slušně ochladilo a já věděl, že si musím trochu pospíšit. V prvním kopci jsem nechal oba bráchy a na tajné kontrole se odpojil i od Libora, který čekal na rodinku (jeho 15ti letá dcera šla s jeho bráchou padesátku a tady měli spicha). U hasičárny začalo slušně pršet a jedinou útěchou bylo, že poslední úsek, který je blátivý i za sucha snad ještě stihnu proběhnout dřív, než toho sarjrajtu (bahno a hnůj z pole) bude po kotníky. To se více-méně povedlo a navíc jsem v tomhle místě předběhnul i pár lidí z Prahy, uf J. Na náměstí jem přiběhnul zmrzlej, zmoklej a úplně vyčerpanej. Do posledních 14km jsem dal všechny zbytky sil a nic nešetřil. Nakonec z toho bylo super 23. místo a výbornej pocit. Bohužel jsem to odnesl zimnicí jako prase a nebyl schopný si ani pořádně objednat a zaplatit. Ale našel jsem stánek, kde měli jen párek, grog a bagetu. Na otázku, co si dám, jsem řekl, že všechno a peníze mám v batohu. Tímto děkuji za jídlo I pochopení. Mezi tím se mě rozklepala ruka, až jsem se bál, že si párek vyklepu z rohlíku J. Půlku grogu jsem si vylil na ruce, aby se aspoň trochu zahřáli a vyrazil na bus do Heřmaniček. Až cestou jsem si vzpoměl, že jsme domluveni s bráchama na předání hůlek, až dojdou. Při čekání na vlak jsem odmítnul nabídku na bundu od týpka, kterýmu přišlo, že se klepu trochu víc, než je zdrávo L. Do vlaku jsem se nejenom dostal, ale dokonce si i sedl v kupé. Tímto se omlouvám slečnám, které museli přežít moje převlíkání a doplňování energie. A nebojte, vůbec Vám nemám za zlé, že jste chtěli cestou neustále otevírat okno a naopak děkuji, ža Vám stačilo otevřené jen ve stanici a při pomalé jízdě ;).
Takže poučení z Prčic jako přípravy na K100 je jednoduché. Tělo drží po hromadě neskutečně. Při nedělní masáži (děkuji Jarce Fišerové) povolil i poslední zatuhnutý sval a všechny kolena a kyčle to dali bez jakékoli újmy. Bez hůlek na K100 nejdu a když trochu vylepším výbavu. Především o lehkou, ale opravdu nepromokavou bundu, myslím, že i Krakonoš dopadne! Díky všem za podporu a svojí Evičce za trpělivost při telefonech a naší kámošce Adrejce za jejich společné vyzvednutí mojí maličkosti na nádraží. Přestože jsem se nechal zase poslat do Prčic, vrátil jsem se a čekali na mě hned dvě ženský, takže moje mužský ego narostlo o pocit, že o mě stale někdo stojí J. Bohužel jsem zase nenavodil stav totálního vyčerpání, kdy se člověk dostane do cíle jen díky hlavě, ale s tím třeba pomůže K100 J. Howg.
1. úsek (Praha-Týnec nad Sázavou 0-30km) - konečně se mě podařilo ráno vyrazit podle plánu a být na startu deset minut před pátou. Jenže jsem jen slyšel, jak se pořadatelé hádají, že to někdo odstartoval o čtvrthodiny dříve. Takže zase nic. Na trasu jsem vyrazil o cca 15minut za špičkou. Co se dá dělat, Prčice nejsou závod, ale dálkový pochod. Jenže po pár rychlých krocích jsem ucítil známou prudkou bolest holení. Po dvou kilometrech jsem chtěl zavolat Petrovi, který mě vezl na start, aby si pro mě přijel do Průhonic, ale nakonec jsem si řekl, že to rozejdu a uvidím v Týnci. Zvolnění tempa holením dost pomohlo a stále bylo tempo dost vysoké, abych předbíhal další lidi. Ovšem až na jednoho. Byl to děda odhadem tak 65let. Černá bunda, žádnej batoh, kdyby neměl zářivě oranžové kecky a nepředbíhal mě při seběhu, asi bych mu nevěnoval žádnou velkou pozornost. Takhle smekám klobouk a omlouvám se za definitvní trhák ve schodech v parku. Pří opouštění Průnického parku jsem konečně dohnal batoh, který jsem měl pár kilometrů neustále na dohled. S týpkem (Liborem) jsem se dal do řeči a šli jsme spolu. Na rozblácenějších místech nebylo vidět žádné stopy a shodli jsme se, že moc lidí před náma nebude, nakonec někdo hlásil, že viděl jen dva lidi. Ty jo, jít na třetím fleku byl dost dobrý pocit, který pomohl udržovat tempo. Jelikož nás cestou do Týnce předešel už jen jedinej pochodník. Došli jsme na první kontrolu na čtvrtém až osmém místě. Na mostě nás totiž doběhnul ještě nějakej Martin s jeho bráchou a od tohoto momentu jsme šli ve čtyřech.
2. úsek (Týnec - Neveklov, 30-42km) - veškerá bolest byla ta tam a stale ve slušném tempu 7,5km/hod jsme pokračovali na 42km ke kontrole v Neveklově. Na tomto úseku jsem si poprvé v životě vyzkoušel na dálkovém pochodu hulky a zkušenost to byla víc než příjemná. Pomoc při chůzi do kopců byla neskutečná (děkuji za každou zvednutou činku v zimě v posilovně) a to odlehčení kolenům při seběhu a stabilitě při únavě mezi šutry, super. Prostě paráda, jen si příště vezmu rukavičky (nejspíš cyklo), aby se mě po pár desítkách kilometrů nezařezával pásek do ruky a nedrolilo madlo ;). V sámošce rychlé doplnění vody a nějakého jídla, vyklepat ponožky a mažem dál. Na kontrole nám hlásili stale krásné cca 20. místo.
3. úsek (Neveklov – Kosova Hora, 42-60km) – tady to trochu začalo dřít a tempo se postupně snižovalo. Naše čtyřka šla sice stále pospolu, ale bráchům to začalo trochu drhnout. Jednomu křuplo v koleni, asi meniskus a druhému tekla krev z nosu (trochu). Na koleno pomohly moje hulky a na krev kapesník. Překvapením bylo, kolik obvyklých stánků v letošním roce nebylo otevřených. To asi nejspíš ta deštivá předpověď. Naštěstí pro nás to bylo až do Kosovy Hory suchou botou a skoro bez bláta. Vlastně takové ideální počasí.
4. úsek (Kostova Hora – Prčice, 60-74km) – a máme tady finale. Kontrola na Kosovce hlásila cca 40 místo a hodně pěkný čas. Smutný pohled byl ovšem na radar. Od Prahy šla fronta jako prase, ale kromě vody se i slušně ochladilo a já věděl, že si musím trochu pospíšit. V prvním kopci jsem nechal oba bráchy a na tajné kontrole se odpojil i od Libora, který čekal na rodinku (jeho 15ti letá dcera šla s jeho bráchou padesátku a tady měli spicha). U hasičárny začalo slušně pršet a jedinou útěchou bylo, že poslední úsek, který je blátivý i za sucha snad ještě stihnu proběhnout dřív, než toho sarjrajtu (bahno a hnůj z pole) bude po kotníky. To se více-méně povedlo a navíc jsem v tomhle místě předběhnul i pár lidí z Prahy, uf J. Na náměstí jem přiběhnul zmrzlej, zmoklej a úplně vyčerpanej. Do posledních 14km jsem dal všechny zbytky sil a nic nešetřil. Nakonec z toho bylo super 23. místo a výbornej pocit. Bohužel jsem to odnesl zimnicí jako prase a nebyl schopný si ani pořádně objednat a zaplatit. Ale našel jsem stánek, kde měli jen párek, grog a bagetu. Na otázku, co si dám, jsem řekl, že všechno a peníze mám v batohu. Tímto děkuji za jídlo I pochopení. Mezi tím se mě rozklepala ruka, až jsem se bál, že si párek vyklepu z rohlíku J. Půlku grogu jsem si vylil na ruce, aby se aspoň trochu zahřáli a vyrazil na bus do Heřmaniček. Až cestou jsem si vzpoměl, že jsme domluveni s bráchama na předání hůlek, až dojdou. Při čekání na vlak jsem odmítnul nabídku na bundu od týpka, kterýmu přišlo, že se klepu trochu víc, než je zdrávo L. Do vlaku jsem se nejenom dostal, ale dokonce si i sedl v kupé. Tímto se omlouvám slečnám, které museli přežít moje převlíkání a doplňování energie. A nebojte, vůbec Vám nemám za zlé, že jste chtěli cestou neustále otevírat okno a naopak děkuji, ža Vám stačilo otevřené jen ve stanici a při pomalé jízdě ;).
Takže poučení z Prčic jako přípravy na K100 je jednoduché. Tělo drží po hromadě neskutečně. Při nedělní masáži (děkuji Jarce Fišerové) povolil i poslední zatuhnutý sval a všechny kolena a kyčle to dali bez jakékoli újmy. Bez hůlek na K100 nejdu a když trochu vylepším výbavu. Především o lehkou, ale opravdu nepromokavou bundu, myslím, že i Krakonoš dopadne! Díky všem za podporu a svojí Evičce za trpělivost při telefonech a naší kámošce Adrejce za jejich společné vyzvednutí mojí maličkosti na nádraží. Přestože jsem se nechal zase poslat do Prčic, vrátil jsem se a čekali na mě hned dvě ženský, takže moje mužský ego narostlo o pocit, že o mě stale někdo stojí J. Bohužel jsem zase nenavodil stav totálního vyčerpání, kdy se člověk dostane do cíle jen díky hlavě, ale s tím třeba pomůže K100 J. Howg.